Nechala jsem se inspirovat Donem Miguelem Ruizem, který napsal knihu Čtyři dohody.
Ráda bych se věnovala jak problematice dnešní společnosti, uchvátanosti, přejímání názorů, modernizaci, tak ale i jejím pozitivním stránkám. Kniha mě zaujala hlavně proto, že mluví o současné společnosti a její rady pramení z doby před několika tisíci lety z Toltéckého učení.

Učí nás jak spokojeně žít, pomáhá nám zvládat každodenní situace. Prostými radami nám ukazuje, kde děláme chyby. Kniha je založena na 4 hlavních dohodách, které nás inspirují k tomu jak spokojeně žít.

První dohoda : Miřte slovy přesně
Druhá dohoda : Neberte si nic osobně
Třetí dohoda: Nevytvářejte si žádné domněnky
Čtvrtá dohoda : Dělejte vše jak nejlépe umíte

Lidstvo si vytvořilo určité sny – dohody o rodině, společnosti, prostě o tom jak by vše mělo fungovat. Ale pravdou je, že nezapadá do postavení jednotlivce. Každý už jsme vychovaný jinak, máme své zvyky, rodiče nám dali do života balíček, který nás z určité části formoval a další nedílnou součástí je začlenění se do společnosti, popřípadě party, která nám diktuje další pravidla.
Tím se objevujeme v síti pravidel, rozkazů a zákazů s kterými vnitřně nemusíme souhlasit. Naučili jsme se tak žít a už nám to nepřipadá ani divné. Občas, když se zastavíme a máme čas se nadechnout, najednou cítíme tu tíhu na bedrech, kterou si neseme. Bojíme se s tím něco udělat a jelikož o takový stav zoufalství nestojíme, radši se ani nezastavujeme a stále jen utíkáme. Vytváříme si svojí bublinu domněnek a zároveň žijeme v bublině společnosti. Čím více domněnek, tím více bublin a nedorozumění. Pomocí dohod je možnost tento chaos v našem životě vyrovnat a cítit se lépe. Můžeme svůj život naplnit radostí a láskou. Tolerancí a připuštěním, že vždy je nějaká možnost jak daný problém vyřešit.

PRVNÍ DOHODA

Nehřešte slovem

Slovo je nejmocnějším nástrojem, který jako lidé máme; je to kouzelný nástroj. Ale stejně jako má meč dvě ostří, dokáže i naše slovo vytvořit ten nejkrásnější sen, anebo vše okolo nás zničit. Jedním ostřím je zneužívání slova, což dělá ze života peklo. Druhým ostřím je čistota slova, jejímž prostřednictvím vytváříme pouze krásu, lásku a nebe na zemi. V průběhu našeho života vyslovují naši rodiče a sourozenci své názory o nás, anižby o nich přemýšleli. Uvěřili jsme těmto názorům a žijeme ve strachu z nich, například věříme, že neumíme dobře plavat, že nejsme dobří v nějakém jiném sportu nebo že neumíme psát. Z vlastní zkušenosti se s tím setkávám neustále. Kdy například mojí mamce řekli v 2. třídě základní školy, že se jí nepovedl nakreslený obrázek lodi a dostala známku za 3. Ikdyž si myslela,ženakreslila hezky obrázek, měla z něho radost a do té dobyna svůj výtvor byla pyšná, bylo v ní zaseto semínko pochybnosti a od té doby už nevěřila, že umí malovat. Jak lehké je v člověku změnit názor a jeho mínění, přestože to nemusí být pokaždé pravda. Už se neposloucháme, nevíme vlastně co si sami myslíme a dáme víc naostatní, než na vlastní intuici. Kdykoliv slyšíme nějaký názor a uvěříme mu, uzavíráme dohodu, která se stává součástí našeho systému víry. Nutně potřebujeme rady ostatních, abychom vůbec mohli něco udělat a už vůbec nemluvím o tom, že bychom se měli sami rozhodnout. To už je naprosto nepřijatelné, abychom se neptali na názor ostatních : Tak co si myslíš… Můžu tam jet… A co bys mi poradila… Myslíš, že mě má rád… ? Bojíme se sami si odpovědět a zjistit, že jsme soběstační. Slova používáme neustále, asi si neuvědomujeme, co někdy vypustíme z úst. Stačí, že vidíme někoho poránu v metru, kdo se nám nelíbí a hned o němproneseme ,,chytré řeči´´. To, že ho neznáme a nic o něm nevíme, nám nevadí, my prostě řekneme co si myslíme, na úkor toho, ať to klidně slyší, vždyť nám je to jedno… Někdy si neuvědomujeme, že pomlouváním můžeme vyjadřovat naše vnitřní pochyby, problémy, co nám vlastně vadí na nás samotných. Druzí nám jejich nepřístojným chováním odráží naše vlastnosti,které v sobě potlačujeme a s kterýma jsme se nezžily. To co nám na nich připadá nepřístojné nám zrcadlí co v sobě nemáme srovnané a právě proto nás to dráždí.. I pro záchranu svého statutu, zvolíme cestu pomlouvání- hřešení slovem proti tomu druhému, abychom uchránili sebe sama. Pomlouvání se stalo v lidské společnosti hlavní formou komunikace. Používáme více slovo k plnění hněvu, nenávisti, sobeckosti a žárlivosti. Pak se s dotyčným jakoby nic bavíme a tváříme se jak nám nic nevadí.Nebylo by lepší někdy držet jazyk za zuby a uvědomit si co vlastně děláme, promyslet si co říkáme a vidět i důsledky? Nehřešit slovem znamená, nepoužívat slovo proti sobě, ani proti jiným. Chceme- li být svobodní, měli bychom se osvobodit z bludného kruhu pomluv a neustálého posuzování, a udělat prostor pro příchod nových idejí a sebe přijetí.

DRUHÁ DOHODA

Neberte si nic osobně

Ať se děje kolem nás cokoliv, neberme si to osobně. V průběhu naší výchovy – našeho života – se učíme brát všechno osobně. Myslíme si, že jsme za všechno zodpovědní. Já, já, já a jenom já! Ale nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. Všichni lidé žijí vevlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném světě, než je ten, v němž žijeme my. Když si vezmeme něco osobně, činíme tak na základě předpokladu, že ostatní vědí, co je v našem světě, a pokoušíme se vnutit jejich světu náš svět. Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, cožvede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí. Snažíme se pak jiné přesvědčit tím, že prezentujeme své názory. Pokud nás někdo urazí, snažíme se obhajovat, dát najevo ostatním, že to tak není, že já jsem přece úplně jiný než dotyčný říká. Aniž bychom chtěli zamotáváme se do tohoto problému ještěvíc a akorát potvrzujeme fakt, že něco není v pořádku. Můžete člověku dokonce říci: „To, co jsi řekl, mě zranilo.“ Ale to, co bylo řečeno, nenítím, co nás zranilo; máme skryté rány, kterých se dotkl tím, co řekl. Zraňujeme se sami.Neexistuje důvod, proč bychom to měli brát osobně. Každý vidíme svůj svět svýma očima. Ať již lidé dělají, cítí, myslí nebo říkají cokoliv, neberme to osobně. Když nám budouříkat, jak jsme báječní, neříkají to kvůli nám. My víme, že jsme báječní. Není třeba čekat, ažnám jiní lidé řeknou.

TŘETÍ DOHODA

Nevytvářejte si žádné domněnky

Máme sklon vytvářet si o všem domněnky. Problém s vytvářením domněnek je v tom, ževěříme, že jsou pravdivé. Velká mitotev lidské mysli vytváří spoustu chaosu, který vede k tomu, že si všechnochybně vysvětlujeme a všemu špatně rozumíme. Vidíme a slyšíme jen to, co chceme. Nevnímáme věci tak, jak jsou. Jsme navyklí snít, aniž bychom byli zakotveni ve skutečnosti.Doslova si věci vytváříme ve své představivosti. Protože něčemu nerozumíme, vytvoříme sidomněnku o významu té věci, a když vyjde pravda na povrch, praskne naše iluze jako bublina amy zjistíme, že to nebylo tak, jak jsme si mysleli. Vytvářením domněnek o našich vztazích si koledujeme o problémy. Často si vytvořímedomněnku, že naši partneři vědí, co si myslíme, a že nemusíme říkat, co vlastně chceme.Předpokládáme, že budou dělat to, co chceme, protože nás dobře znají. Když nedělají, copředpokládáme, cítíme se zraněni a říkáme: „Měli to vědět.“ Dnes a denně se setkáváme s tím, že si myslíme něco, co vlastně není ani pravda. Děláme si domněnky o rodině, kamarádech, o cizích lidech… Neuvědomujeme si, že se tím dostáváme sami do problému. Nejenže si utvoříme vlastní příběh, který nemusí být založen na ničem pravdivém, ale dokonce to prosazujeme, jako by to pravda byla. Trýzníme se tou myšlenkou a ubližujeme si. Jak pak jsme někdy šťastní, když to je jinak. Jde už o tu prvotní myšlenku, kdy věříme něčemu, co není, vytváříme si tím vlastní skutečnost, jsme ochotni tomu tak věřit, že ani realita to nedokáže změnit. Jako kdybychom to přitáhli a pak nás ani nepřekvapí, že se to nakonec stane. V duchu se nám jen promítne : ,,Já jsem to říkal, já jsem to věděl. ´´ Mnoho slavných filozofů tvrdí, že ta nejmenší a nejmocnější síla na Zemi je lidská myšlenka, tím vyplívá, že už pouhou milnou myšlenkou my tu realitu můžeme tvořit a přetvářet. Domněnky si děláme neustále, nejen vůči lidem, ale i na věci kolem nás, na celý svět. V televizi vidíme plno reklam, které jsou z velké části i klamné a vytvoří v nás iluzi skutečnosti…

ČTVRTÁ DOHODA

Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete

Dělat vše nejlépe jak v danou chvíli dokážeme, není tak těžké jak se zdá. Nejde o to dělat něco lépe či hůře, ale o to, že v danou chvíli to udělámenejlépe jak umíme. Tím pádem nemusíme mít žádné výčitky svědomí, že jsme něco neudělali pořádně. Když vše budeme dělat jak nejlépe umíme, nedáme tomu více energie, než je potřeba. Tudíž se nevyčerpáme, ani neunavíme. Naše energie kolísá s naší změnou nálady. Jakmile ráno vstaneme s dobrou náladou, vše nám jde od ruky, ale pokud nemáme zrovna svůj šťastný den, vše se vleče a nic není tak jak si představujeme. Pomocí dohod můžeme kolísání a výkyvy vyrovnat. Ráda bych uvedla příběh, na kterém je vše krásně vidět. Jednou se jeden člověk chtěl zbavit utrpení a tak šel do buddhistické svatyně, aby nalezlněkoho, kdo by mu pomohl. Šel za Mistrem a zeptal se ho: „Mistře, budu-li meditovat čtyřihodiny denně, jak dlouho bude trvat, než dojde ke změně?“ Mistr se na něho podíval a řekl: „Budeš-li meditovat čtyři hodiny denně, bude to trvat takdeset let.“ Muž přemýšlel, zda by to nemohl dělat lépe, a pak řekl: „Mistře, když budumeditovat osm hodin denně, jak dlouho pak bude trvat, než dojde ke změně?“Mistr na něho pohlédl a řekl: Když budeš meditovat osm hodin denně, bude to trvat tak dvacet let.“ „Ale proč by mi to mělo trvat déle, když budu meditovat více?“ zeptal se muž. Mistr odpověděl: Nejsi zde proto, abys obětoval svou radost nebo život. Jsi zde proto,abys žil, abys byl šťastný a miloval. Dokážeš-li udělat to nejlepší, čeho jsi schopen, ve dvou hodinách, ale ve skutečnosti tím strávíš osm hodin, jen se unavíš, mineš vyvrcholení a nebudeš mít radost ze života. Konej, jak to nejlépe dovedeš, a snad pochopíš, že nezávisle na tom, jak dlouho medituješ, můžeš žít, milovat a být šťasten.“ Pokud vše děláme jak nejlépe umíme, nikomu neposkytujeme příležitost aby nás mohl soudit, obviňovat či shledat vinným. V takovém případě nemáme čeho litovat. Když vše děláme takto, naučíme se přijímat sami sebe. Budeme si ale muset uvědomovat své chyby a učit se z nich. Učení se z chyb znamená, přijmout s pokorou to co se stalo, to co přichází a zároveň v tom najít poučení. Toto vše zvýší naše sebevědomí a víru v lepší budoucnost.

Závěr

Potřebujeme skutečně využít veškerou sílu, která je v nás, abychom měli při dodržování těchto dohod úspěch. Já sama neočekávám, že se mi to podaří hned vše dodržovat, mnohokrát jsem už neuspěla, ale nevzdávám to a snažím se stále dokola. Při každé další snaze, už cítím, že jsem se posunula dál. Někdy jsem šťastná i  za jednu dohodu, kterou dodržuji a cítím se jako vítěz. Závěrem bych chtěla všem doporučit, aby život brali tak jak přichází, hledali v něm to pozitivní a v tom shonu si našli čas na sebe, rodinu, přátele a zasmáli se. Protože jedině tehdy se člověk uvolní a může začít s dohodami s klidným srdcem a bez předsudků.